Zvěřinové hody v Husinci

Fotografie převzata z https://www.restu.cz/restaurace-husinec/

V rámci Podzimního zvěřinového festivalu jsme vyzkoušeli zvěřinové menu v pražské restauraci Husinec a tady je pár postřehů:

Husinec najdete v centru Prahy, jen pár kroků od Národního muzea. V rámci probíhajícího Podzimního zvěřinového festivalu skvěle fungovala rezervace, z Husince nám ji potvrdili ochotně a obratem. Nakonec však právě servis byl hlavním kamenem úrazu jinak velmi příjemného kulinárního odpoledne, ale vezměme to popořádku.

Prostředí Husince je příjemné, stylově odpovídá konceptu staročeské restaurace. Interiér působí čistě, jednoduše a nejen díky krbům v jednotlivých místnostech i útulně. Zatímco obří dřevěná socha husy, která je zdrojem obveselení návštěvníků, do interiéru skvěle zapadá a vtipně koresponduje s názvem restaurace a odkazuje k menu, které se v největší míře specializuje na kachní a husí maso, poněkud nepochopitelným a rušivým interiérovým prvkem (jediným) je jakási pseudofreska s motivem větrného mlýnu. 

Fotografie převzata z https://www.restu.cz/restaurace-husinec/

Zvěřinové menu zahrnovalo  paštiku z divočáka s třešňovým chutney a s čerstvým pečivem a srnčí guláš. Dvouchodové menu bylo možné uzavřít rebarborovým koláčem s drobenkou. Menu bylo takto dobře sestaveno a jendotlivé pokrmy na sebe dobře navazovaly.

Kančí paštička představovala zdařilý úvod a jako předkrm splnila svůj úkol, tedy navnadit chuťové pohárky na hlavní chod. Jemná, přesto plná lehce kořeněná paštička měla slaninový šál a skvěle se doplňovala s višňovým chutney. Na talíři byla servírovaná efektně a přesto bez zbytečných kudrlinek. Vytknout lze snad jen fakt, že předkrm byl pro dvě osoby servírován na jednom velkém talíři. Ačkoliv jsme samozřejmě dostali menší dezertní talířky, na které jsme si přenesli svoji paštičku, chutney zůstalo poměrně nešikovně na velkém servírovacím talíři, přenést by ji bylo obtížné, ne-li nemožné a tak jsme se s každým soustem museli vracet k velkému společnému talíři. Světlá na látky nakrájená bagetka byla čerstvá a voňavá, do křupava opečená však pouze z jedné strany.

Fotografie byla převzata z https://www.restu.cz/restaurace-husinec/akce/restu-na-divoko-podzimni-zverinovy-festival-11/

Srnčí guláš byl nápaditě servírován v nerezovém kotlíku a ozdoben kolečky červené cibule. Chuťově se jednalo o pokrm velmi dobře vyvážený, příjemně a právě tak akorát kořeněný, maso jemné, lahodné a dobře upravené. Za poněkud zvláštní považuji bramboráčky jako přílohu. Ačkoliv samy bramboráčky byly chuťově v pořádku a dobře propečené, přesto bych vždy upřednostnila jakékoliv knedlíčky či noky a dokonce i vařené brambory by, myslím, s báječným srnčím gulášem lahodily lépe. Za bramboráčky vidím snahu o ozvláštnění, která však mě osobně spíše zklamala.

Fotografie převzata z https://www.restu.cz/restaurace-husinec/

Cena dvouchodového degustačního zvěřinového menu ve výši 290,- Kč za osobu byla zcela odpovídající a s ohledem na turistickou lokaci až překvapivá.

Jakkoliv příjemné prostředí a více než uspokojivá kuchyně vytvářely předpoklad pro pěkné gurmánské nedělní odpoledne, obsluhující servírka jako kdyby se rozhodla, že nám náš zážitek pokazí. Chápu, že každý z nás někdy nemá svůj den, ale jako hosta mě osobní rozpoložení personálu opravdu nezajímá a otrávené obličeje, stejně jako rutině pronášené otázky bez otazníku, zda je "vše v pořádku", z nichž jako by čišelo "zeptat se musím, ale vaše odpověď mě ani za mák nezajímá." Ostatně odpovídal tomu i fakt, že na odpověď obvykle ani nepočkala a  utrousila ji jakoby mimochodem cestou okolo. Tak jako v partnerství i u oné slečny nebylo důležité, "Co" říkala, ale způsob, jakým tak činila. Zároveň bych však nechtěla být nespravedlivá a je dost dobře možné, že na obsluhu jsme prostě jen měli smůlu, protože druhý číšník, bohužel ten "ne náš", výrazně vyrovnával výkon své kolegyně.

Až budete mít chuť na klasickou českou kuchyni servírovanou s šarmem, určitě Vám Husinec mohu doporučit a budu držet palce, abyste třeba měli štěstí na číšníka a nebo aby slečna měla lepší den.

Delikátní Delish

Ve velmi krátkém sledu jsme si o minulém prodlouženém víkendu dali burgery ve dvou plzeňských restauracích. Ačkoliv naším sítem prošly obě dvě, až se příště budeme rozhodovat, kde se nacpeme "mrtvou krávou", bude Delish tou jedinou a pravou volbou!

A protože o kuchyni jde především, začněme u té: Přestože se Delish specializuje na burgery, nabízí i jiné možnosti a po zkušenostech z předchozích návštěv bych i na ně mohla pět ódy, ale chodit sem chodím prostě na burgery, protože v tomto směru nemá Delish v Plzni jediného rovnocenného konkurenta. 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že na burgerech se zas nedá až tak moc vymyslet, vždyť je to "flákota v housce", místní kuchař (-i) tenhle argument směle rozmetá(-ají) na kusy. Aktuálně mají na jídelníčku 13 různých burgerů od naprosté klasiky po opravdu zajímavé netradiční variace chutí pro fajnšmekry. A burger si můžete dát buď v menší gramáži (150g) nebo v té, co není pro padavky a dietáře (250g). Co jsme vyzkoušeli tentokrát my? Jack Daniels´s Burger a Mountainburger. 

Fotografii jsem převzala z webovky Delishe http://www.delish.cz/

Mluvit o pečlivém výběru surovin by bylo mrhání časem, i když právě na stabilní vynikající kvalitě a čerstvosti surovin a vlastně celkové kvalitě nabízených pokrmů Delish staví. A popravdě sama si nejsem tak docela jistá, jak se majitelům daří vybalancovat skvělou kvalitu a více než příjemné ceny, a to i navzdory skvělé lokaci Delishe v centru města. Pro pořádek za oběd pro dva včetně nápojů, kávy i čaje jsme zaplatili 563,- Kč.

Jak se nabízí, Jack Daniel´s burgeru dává nezaměnitelnou chuť omáčka stejného jména a báječný šťavnatý burger se dobře doplňuje s cheddarem a karamelizovanou cibulkou. Mountainburgeru dodává jedinečnost pro změnu bramborová placička.

Fotografii jsem převzala z webovky Delishe http://www.delish.cz/

Ve srovnání např. s burgery v Angus Steak housu, ale i v řadě dalších restaurací, kde je podávají, oceňuji v Delishi zejména vyvážené proporce jednotlivých surovin. Občas když si objednáte burger, tak kuchař ve snaze aby host dostal "poctivou porci" předimenzuje housku a maso, zelenina či další suroviny se v celkovém výsledku poněkud ztrácejí. Tohle ale rozhodně není případ Delishe.

Zdejší hranolky jsou samozřejmě opět domácí a ať zvolíte kterékoliv (my tentokrát steakové a farmářské), neuděláte chybu a báječně si na nich pochutnáte. 

Zvláštní pozornost v Delishi věnují i omáčkám a dresinkům, které jsou opět vlastní a neméně báječné. Vybrat si můžete ze sedmi omáček, vedle kečupu i majonézy, ale pokud dáte na moje doporučení, tak rozhodně vyzkoušejte Delish zauzenou majonézu. Jak jsme pochopili, jde o vlastní tajný recept a dieta-nedieta, mohla bych to do sebe hrnout lopatou. Tahle majonéza má skutečně výbornou, neotřelou plnou chuť, báječně voní a máte nevyhnutný dojem, že ji právě vytáhli z udírny.

Nabídka nealkoholických nápojů, piva či vína je přiměřeně pestrá, aby si vybral každý host, ale co se vína týče, současně si na nic nehrají, o bohatý vinný sklípek tady přece nejde.  Za zmínku rozhodně stojí místní domácí limonády, které v ničem nezaostávají za delisháckou kuchyní, jejich chuť je opravdová, svěží, voňavá, sladká právě tak akorát. 

Příjemná a pozorná  je i obsluha Delishe, a to bez ohledu na denní dobu či na fakt, jak plná je restaurace. Pokud si nicméně budete chtít zaskočit na rychlý oběd a do 30 minut se plánujete vrátit do kanceláře nebo pokud si burgery spojujete s klasickým fast-foodovým režimem, můžete být poněkud zaskočeni. Ostatně tento drobný nedostatek se projevil i na květnovém plzeňském APETIT FRESH festivalu, kde fronta před stánkem Delishe patřila k těm nejdelším a čekací doba na objednávku byla delší než u většiny ostatních stánků. Delší čekání ale personál vyrovnává opravdu laskavým a srdečným přístupem k hostům.

Interiér Delishe prošel v letošním roce zásadní proměnou. Původní bílé stěny, které zdůrazňovaly valené klenby a jistou starobylost prostoru, byly nahrazeny nátěrem v netradiční šedo-žluté kombinaci, na což si já osobně zvykám jen pomalu, na druhou stranu však výmalbou celý interiér získal určitý dynamický náboj a podtrhl charakter moderní restaurace v americkém stylu (oproti původnímu trochu jalovému stylu "ani ryba-ani rak"). Stěny namísto dříve nudných černobílých urbanistických fotografií zdobí vtipné, efektní grafické plakáty s odkazy na americkou gastronomii, což opět podtrhuje moderní ráz a společně se svítidly z lahví Jacka Danielse dodává Delishi šmrnc a vtip.

Fotografii jsem převzala z webovky Delishe http://www.delish.cz/

Původní selské stoly a židle byly zdařile nahrazeny jednoduchým, moderním designovým nábytkem, který s celkovým vyzněním interiéru skvěle koresponduje. A ačkoliv já nejspíš ještě několik dalších návštěv budu bojovat s pocitem, že obědvám či večeřím v protiraketovém bunkru, objektivně připouštím, že nový look Delishe včetně jednotícího loga vyznívá koncepčně, moderně a svěže.

Fotografii jsem převzala z webovky Delishe http://www.delish.cz/

Ačkoliv Delish funguje teprve relativně krátce (tuším, že třetím rokem), já ho rozhodně řadím na jednu z nejvyšších příček na plzeňském gastronomickém žebříčku. A pokud se sem budete chystat na večeři, doporučuji Vám udělat si raději včasnou rezervaci, ať seženete volný stůl!

Angus Steak House ... Proč dneska jenom dobrá kuchyně nestačí

Angus Steak House patří mezi stálice plzeňského kulinárního světa. Můžeme jen gratulovat k velmi dobré lokaci, díky čemuž o hosty nemá nouzi. Zároveň nabízí opravdu příjemné prostředí jak k vnitřnímu, tak k venkovnímu posezení. Díky krásnému slunečnému babímu létu jsme si víkendový oběd mohli vychutnat na terase situované na Mlýnskou strouhu, což vcelku příjemný zážitek ještě umocnilo. 

Práci kuchaře nelze mnoho vytknout. Poctivé řemeslo předvedl hned na úvod báječným hovězím vývarem Angus s játrovými knedlíčky. Byl silný, výborně ochucený, takže nebylo potřeba nic dodávat, játrové knedlíčky příjemně kořeněné, ale zároveň jemné chuti, zelenina vařená právě tak akorát a navrch čerstvé bylinky. Pěkný rozjezd!

Burgery, zvolili jsme Angus Cheese Burger a Angus Farm Burger, naše očekávání potvrdily. Maso i všechny další suroviny byly čerstvé a kvalitní. Salát i rajčata jako právě utržená ze zahrádky, výborná karamelizovaná cibulka, chutný čedar a vejce ve Farm Burgeru se žloutkem jen malinko tekutým, ale zároveň nevysušené. Lahoda! Snad jen poměr housky a masa mohl být vyváženější, a že to jde potvrzuje jiná plzeňská restaurace, na kterou Vám zapěji ódy už velmi brzy!

Formu úpravy talířů považuji za příjemný standard, neohromí, ale ani neurazí a kopíruje moderní styl řady věhlasnějších restaurací, i když logice rozsypaného mletého koření na talíři by se dalo leccos namítnout.

Kdybych už však měla kuchaři něco vytknout, pak rozšířenou manýru českých restaurací posypat povrch prakticky čehokoliv nasekanou jarní cibulkou či pórkem. Tomuto (zlo-)zvyku nerozumím, má to pokrmu dodat dojem domáckosti, čerstvosti, přidat barvy? Tatarské omáčce podávané k velmi dobrým domácím bramborovým hranolkům to žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Rozlévané víno, které  jsme ochutnali, bylo uspokojivé kvality a poměr mezi kvalitou a cenou byl více než odpovídající. Ocenili jsme i nabídku domácí limonády, i když byla zbytečně sladká, což přebíjelo ostatní přirozené chutě. Angus Steak House zcela samozřejmě vyhověl žádosti o karafu s kohoutkovou vodou, což už ale dnes také považujeme i v českých restauracích spíše za očekávatelný standard.

Zatímco za prostředí i kuchyni a dodám, že i z hlediska ceny (necelých 800,- Kč za vydatný oběd  včetně nápojů, kávy a čaje pro dvě osoby) mohu Angus Steak House s čistým svědomím doporučit, poněkud na pochybách jsem ohledně servisu. Ten považuji za rozkolísaný. 

Abych své tvrzení vysvětlila: Celou restaurací jsme až na terasu prošli (a sami si vybrali stůl a usadili se k němu) zcela bez povšimnutí kohokoliv z obsluhujícího personálu. V průběhu naší zhruba dvouhodinové návštěvy nás obsluhoval personál "na střídačku", což v důsledku neumožňuje osobní přístup. A i když se každý z obsluhujících choval vcelku příjemně, dnes už tohle prostě nestačí! Obsluha sice velmi decentně zaznamenala pád mojí vidličky a téměř okamžitě mi přinesla nový příbor, na druhou stranu když jsme ji při placení upozornili, že jsme se nedočkali objednaného dezertu, který nám ale účtují, a požádali, aby nám ho tedy vyňala z účtu, začala nás přesvědčovat, že "nám ho tedy ještě donese, tak minutku dvě." Ve chvíli, kdy jsme trvali   na svém, namísto aby se omluvila za opomenutí a pokusila se vše vyřešit s grácií a my bychom odešli s příjemným pocitem z návštěvy, jala se vysvětlovat, že "mají příliš mnoho hostů a děsně hektický provoz dneska." Je mi líto, ale z toho by restaurace měla mít radost a nikoliv to používat jako omluvu nedostatečných služeb.

Tato fotografie byla převzata z webových stránek restaurace Angus Steak House.

Navzdory průměrné obsluze bych Vám nicméně návštěvu Angus Steak Housu díky velmi dobré kuchyni a příjemnému prostředí určitě doporučila a kdybych psala známku do žákovské knížky, byla by to opravdu pěkná dvojka.

Přeju Vám pěkný den a samé příjemné kulinární zážitky!

Ohlédnutí za plzeňským APETIT FRESH festivalem

Víkendové počasí plzeňskému APETIT resp. FRESH (jak je nově přejmenován) festivalu opravdu přálo. Festivalový park za OC Plaza poskytl akci až překvapivě příjemné prostředí, možnost vychutnat si kulinářské zážitky uprostřed zeleně a přesto v centru města. 

Rozloha parku umožnila rozložení jednotlivých festivalových pódií i stánků tak, aby se doplňovali a konkurovali si jen v tom pozitivním smyslu slova, především aby se moderátoři nepřekřikovali. Rozprostření jednotlivých sekcí a stánků na větší ploše také minimalizovalo riziko, že by se návštěvníci museli strkat a tlačit v davu, i když přiznávám, že v tomhle ohledu byl náš komfort posílen i s rozmyslem naplánovaným časem naší návštěvy (neděle těsně po poledni). A organizátory rozhodně musím pochválit za zajištění dostatku míst ke kultivované konzumaci  všech možných dobrot, což jak zkušenost ukazuje, není vždy samozřejmost. 

Ještě než přistoupím k tomu nejdůležitějšímu, tedy k hodnocení jednotlivých kuchyní a pokrmů, nemohu si odpustit malou poznámku na okraj: Je známou pravdou, že servis má na celkovém dojmu z návštěvy gastronomického zařízení vždycky nezanedbatelný podíl. Příjemná obsluha zažene rozladění z ne zcela 100%ního gastronomického zážitku a naopak znuděný číšník či nepříjemná servírka dokáže totálně zabít zážitek z jinak lahodné kuchyně. To byl na FRESH festivalu např. případ restaurace ARTAMO, kde servírka dávala pocítit návštěvníkům, že ne vždy vyhovují vysokým standardům dané restaurace. Já naštěstí zvládla vyslovit "parfait" se správnou francouzskou výslovností, ale starší dáma přede mnou (a řada dalších) nikoliv a nakyslý povýšený výraz obsluhy situaci nijak nepomohl. Oproti tomu u stánku burger restarace Delish, který i na festivalu předvedl, že sice vaří naprosto skvěle, ale zatím stále bojují s rychlostí servisu, bylo jasné, že díky příjemné, stále dobře naladěné a srdečné obsluze si zákazníci na svůj burger klidně a rádi počkali!

Ale pojďme k zážitkům kulinárním. Co jsme tedy ochutnali, co za to stálo a co nás naopak zklamalo:

Nejdříve jsme si zobli sushi, které nabízel ZEKE sushi bar. Ochutnané kappa maki potvrdilo, co už jsme ale věděli, tedy že v ZEKE umí a že pokud si v Plzni chcete vyrazit na sushi, tak by ZEKE sushi bar měl být první a jedinou volbou.

Skutečnou degustaci jsme zahájili polévkami, protože polévka je grunt! Stará sladovna nabízela krém z pečené mrkve a fenyklu se zakysanou smetanou a mrkvovým chipsem. Uspokojil nás jak způsob servírování, tak především čistá nasládlá mrkvová chuť. Zakysaná smetana fungovala vizuálně jako barevný podklad pro snítky čerstvého fenyklu a současně chuťově vyvažovala sladkost pečené mrkve. Milovníkům výrazných kořeněných polévek bych tenhle krém sice nedoporučila, ale za sebe ho nemohu než pochválit.   

Restaurant ARTAMO nabízel topinamburový krém s plátkem lanýže. Potvrdil tak svoji ambici představovat sofistikovanou kuchyni. Krém byl skvěle našlehaný, jemný, s příjemnou houbovou dochutí. Výraznější chuťový akcent polévce dodaly snítky čerstvého koriandru. 

Protože steaky Saloonu Roudná známe, vyzkoušeli jsme grilovanou telecí saltimboccu na zeleném chřestu s bernskou omáčkou. Telecí řízečky srolované na špízu byly křehoučké , příjemně okořeněné, chuť čerstvých šalvějových lístků by byla bývala dobře doplnila i pancetta, ale kouzlu pokrmu její absence neubrala. Pochválit je potřeba i báječnou bernskou omáčku, jejíž estragonová chuť skvěle lahodila s chřestem. Chřest byl uvařený přesně akorát, zůstal pevný, ale nikoliv tvrdý. Přestože se kuchaři z Roudné nevyvarovali několika drobných chybiček (nepečlivé zaříznutí spodní lehce dřevnaté části stonků chřestu a opomenutí dotazu na námi požadovanou míru propečení saltimboccy), ty je možné přičíst na vrub rušnému a poněkud "polnímu" festivalovému provozu kuchyně a celkový dobrý dojem tím nijak neumenšili.

Staré sladovně jsme po mrkvovém krému dali příležitost i s hlavním chodem, kančím na víně s čokoládovou omáčkou a pečeným škubánkem. A nutno přiznat, že zvěřinu ve Sladovně opravdu umí. Křehoučké masíčko i báječně kořeněná, voňavá omáčka jsou rozhodně na špici našeho pomyslného žebříčku. Místní kuchaři předvedli, že je možné vařit českou kuchyni s respektem k tradici a přesto inovativně. Zvláštní body navíc uděluji zejména volbě škubánku coby přílohy. Škubánky, zřejmě díky pověsti prostého "chudého" jídla, nabízí málokterá restaurace a to je veliká škoda. Při jeho ochutnání jsem se rázem ve vzpomínkách ocitla v babičině kuchyni a dýchl na mě pocit lásky a bezpečí a to je něco, proč stojí za to recept na škubánky oprášit!  

Degustacemi dalších hlavních chodů jsme si spíše utvrdili naše nadšení z kulinárního umění a filosofie restaurací El Cid a La Provence el Cid. Protože ve "španělském" Cidovi poměrně často obědváme, dali jsme tentokrát prostor "francouzskému"  sourozenci. Srnčí burger se slaninou a švestkou marinovanou v koňaku jen potvrdil, že podstata a kouzlo dobré kuchyně spočívá v kvalitních surovinách, respektu k dílčím chutím každé z nich a schopnosti je kombinovat, leč činit tak s rozvahou a nikoliv za každou cenu. 

Vyloupané krevety s omáčkou z estragonu a chrpou byly jednoduchou odpovědí na to, proč nás tahle kuchyně baví. Sází na kvalitu oproti kvantitě a její kuchaři vaří s citem, s fantazií a s vtipem.  

Mezi dezerty jsme zvolili parfait s pomerančovou kůrou a dýňovou pěnou z produkce Artama. Forma zde naprosto převálcovala obsah. Zatímco způsob prezentace v případě parfait vzbuzoval nebeské očekávání, chuťově byl zklamáním. Konzistence jednotlivých složek de facto znemožňovala jejich propojení a tak chuťově tenhle esteticky povedený dezert vyšel jaksi naprázdno. 

Oproti tomu domácí krémová vanilková zmrzlina balená v drcených pistáciích, přelitá belgickou čokoládou a zdobená mátou z nabídky  Uctívaného velblouda byla doslova a do písmene koncertem chutí a vůní. Kdybych věřila tomu, že stačí přijít s vylízaným talířkem k okýnku a říct "ještě", byla bych tak učinila... a pak znovu... a ještě jednou. A je asi zbytečné říkat, že klíčem k téhle sladké tečce na závěr byly prostě kvalitní suroviny a jednoduchost.

Pokud jste víkend trávili jinak než gurmánsky, nebo jinde než na APETIT FRESH festivalu, a přesto rádi jíte a ochutnáváte a zkoušíte, tak nebuďte smutní, za rok je tu APETIT FRESH festival zas a nebo se můžete vydat na dlouhotrvající tour po jednotlivých restauracích i individuálně.

Přeji Vám spoustu báječných kulinárních zážitků!  

Restaurant OSTENDE - neočekávaně báječný zážitek

Správné heslo pro moje víkendové kulinární zážitky je nejspíš "očekávání". Očekávání je to, co často předurčí, jak se nám věci líbí, nelíbí, jak si je užijeme a podobně. Před pár týdny jsem při pravidleném večerním běhu kolem plzeňských boleveckých rybníků zaznamenala, že letitá hospoda na okraji autokampu Ostende-Bolevák prochází radikální proměnou. Říkala jsem si, jak je možné, že už někoho nenapadlo dřív zrenovovat tuhle hospodu, která uvízla hluboko v socialistických časech. Tak tedy už napadlo! 

Je až s podivem, jak málo stačilo, aby se z tmavé, zatuchlé špeluňky se zamřížovanými okny vyloupl celkem pěkný, světlý prostor (fotografie je převzata a - jak je vidno - je z doby přestavby) 

Restaurant OSTENDE je sice součástí autocampu, ale je otevřen i široké veřejnosti. V tom nejlepším smyslu slova navázal na tradici prvorepublikových výletních restaurací, i když moderně a po svém. Restaurant má dvě venkovní terasy, jednu možná méně atraktivní, ale perfektně odpovídající účelu, tedy když se chcete jen v rychlosti během cyklo výletu či procházky zastavit "na jedno", druhou, větší se sunečníky orientovanou směrem do kempu  a tedy i do příjemné zeleně. Obě terásky jsou vybavené pohodlně, jednoduše a neokázale. 

Podobně je tomu i s interiérem restaurace, který působí čistě, jednoduše, příjemně a bez zbytečných dekorací a "lapačů prachu". Velká okna původní prostor prosvětlila. Pokud už bych měla vznést v rámci principu proporcionality (protože v následujícíh řádcích pro to nebudu mít příležitost) nějakou kritiku, tak snad, že interiér restaurace zatím ještě na "svoji duši", svoji stylovou tečku čeká.  

Kuchyni jsme v malém otestovali už během naší první, neplánované zastávky. Nadchla nás a proto jsme se vrátili znovu v neděli na pozdní oběd a svůj první dobrý dojem jsme si beze zbytku potvrdili!

Ochutnali jsme rozlévané víno a jak červené, tak bílé víno bylo ve velmi slušné kvalitě a servírované ve skle, za které by se nemusela stydět daleko luxusnější restaurace v centru města. Nabídka vinného lístku pro případ, že bychom se příště zdrželi a dali si celou láhev, byla přiměřená danému místu - neohromila, neodradila, uspokojila. Vedle běžné nabídky nápojů obsluha nabídla i vodu "kohoutkovou" s plátky citrónu (2l džbán za 15,- Kč). Nápojový sortiment je nicméně široký.

Z předkrmů jsme vyzkoušeli paštiku s medvědím česnekem a brusinkami. Zatímco řada restaurací se velkohubě pyšní v názvech pokrmů přívlasky bio, fresh či jako od maminky, v OSTENDE neslibovali, ale konali. Paštika byla domácí (ačkoliv v jídelníčku se tím neměli potřebu chlubit) a velice jemné, lehce kořeněné chuti. Medvědí česnek byl v samotné paštičce, kterou báječně ochutil a provoněl, a jako drobná přípomínka se objevil i jako ozdoba na paštice. Použití této sezónní suroviny rozhodně oceňuji! Netroufám si sice tvrdit, že brusinky byly domácí, přesto kuchař rozhodně nepoužil náhražku v podobě laciných brusinkových želé, ale skutečnou brusinkovou zavařeninu. Spolu s čerstvou, křupavou bagetkou šlo o pokrm vyvážený, delikátní, nebojím se říct Báječný!  

Při druhé návštěvě jsme coby pozornost podniku, kterou nám kuchař zpříjemnil čekání (nikterak dlouhé!) na oběd, ochutnali pomazánku, s která nám doslova zamotala hlavu. Číšník s potutelným úsměvem odmítl recept prozradit, odsouhlasil však náš  předpoklad, že základem jsou škvarky. Musím přiznat, že škvarkovou pomazánku znám a nejsem její skalní fanda, tomuhle zážitku se však dosud nic nepodobalo a i když šlo jen o maličkost, těžko se mi hledá adekvátní superlativ. Po ochutnání jsme se dlouho dohadovali, zda nejde o jakousi variantu burákového másla, protože pomazánka měla výraznou oříškovou chuť. Inu, ať si kuchař své tajemství ponechá, ale ať nás i v budoucnu takhle překvapuje!

Coby hlavní chod jsme vyzkoušeli králičí stehýnko se šťouchanými bramborami a vepřové medailonky s chřestem a pepřovou omáčkou, i ty podávané se šťouchanými bramborami. Maso bylo šťavnaté, měkké, skvěle upravené i ochucené. Obě omáčky byly výtečně okořeněné, současně jemné, takže nepřebíjely chuť masa, případně chřestu. 

Právě chřest může pro mnohé kuchaře být oříškem, prubířským kamenem. I s tím si však místní kuchař poradil znamenitě, chřest byl uvařený právě tak akorát a ve středu byly stonky obaleny v křupavé pancettě. Lístky dubového salátu čerstvé a křupavoučké, doplněné jen několika plátky ředkvičky.

Při aranži pokrmů na talíři se kuchař zdárně vyhnul přílišné moderně a extravaganci za každou cenu. Chody byly servírované na jednoduchých matných šedomodrých talířích. Je možné, že by pokrmům daly vizuálně ještě lépe vyniknout talíře čistě bílé, ale sama pro sebe jsem ochotna hledat zdůvodnění poeticky třeba v tom, že modravé talíře evokují hladinu Boleváku:-) 

Sladká tečka v podobě jablečného štrůdlu celý zážitek už jen korunovala. Nebojím se říct, že byl jako od babičky.

Standardně štrůdl servírují se šlehačkou, kterou jsem s nesmyslným (s ohledem na předchozí konzumaci) odkazem na dietu odmítla:-)

A i když o cenu v tomto případě zas až tak nešlo, i tady nemohu než chválit. Provozovatelé či majitelé restarantu OSTENDE sice respektují finanční potenciál daného místa, ale současně byli schopni nastavit ceny tak, aby nemuseli přistupovat na kompromis v kvalitě nabízeného. Jinak řečeno, návštěva OSTENDE Vás finančně rozhodně nezruinuje.

I obsluhu OSTENDE nelze než pochválit, byla příjemná, pozorná, až přátelská, ale nikoliv servilní. V průběhu pátečního podvečera mohly být "kontroly", zda nám nic nechybí, i častější, což by měl personál před vypuknutím plné letní sezóny ještě doladit, ale zde nejde o zásadní kritiku, spíše o podnět k zamyšlení. O minutku delší čekání Vám obsluha vynahradí ve chvíli, kdy dokrouží k Vašmu stolečku, pak máte pocit, že vy jste tu ti jediní hosté a oni jsou tady jen a pouze pro Vás.

Sečteno, podtrženo, návštěvu restaurantu OSTENDE Vám mohu vřele a s čistým svědomím doporučit. Pro mě osobně se už nyní dostala na seznam plzeňských podniků, kde se ráda zastavím na skleničku, něco malého i na oběd či večeři, a to tím spíš, že to sem mám, coby kamenem dohodil, ale i těm, pro které návštěva bude představovat delší cestu, radím, abyste si udělali příjemný výlet do okolí boleveckých rybníků a zpestřili si ho místním kulinárním zážitkem. 

Restauratérům přeji, aby vytrvali a potvrdili své úmysly o celoročním provozu, protože teď je sice čeká atraktivní letní sezóna, ale přijde i sychravý podzim, kdy se v dané oblasti pohybují jen obzvláště vytrvalí turisté, běžci a pejskaři.

Báječný květnový den!

P.S.: Vždycky se snažím, aby fotografie k textům byly zajímavé, aby byly ke koukání a pro radost, ale v případě kulinárních recenzí se za jejich kvalitu omlouvám a prosím o Vaši shovívavost. Jsou pořizované výhradně na mobil a technické možnosti i slušnost mi přílišné aranžování neumožňují.

Pražské Polívkování

Zajímavým počinem určeným všem milovníkům dobrého jídla - a polévek zvlášť - byla sobotní (28.3.2015) open-air akce nazvaná Polívkování. Konala se na Hořejším nábřeží v Praze na tzv. smíchovské Náplavce. S ohledem na skutečnost, že na protějším břehu řeky se pravidelně konají také farmářské trhy, bylo místo zvoleno výborně, s ohledem na možný očekávaný (i skutečný) počet návštěvníků již byla tato volba méně šťastná. 

Vymezený pás nábřeží byl lemován stánky, které vytvářely uličku, na jejímž, bohužel, pouze jednom konci bylo připraveno sezení na jednoduchých dřevěných lavicích se slunečníky. A i když u několika málo stánků byly nachystány barové pultíky, kde si návštěvníci mohli dát polévku na stojáka, tento způsob organizace prostoru byl dle mého názoru největším minusem celé akce. Vzhledem k hojné účasti se návštěvníci tlačili v davu, a pokud se každou miskou polévky nechtěli doslova drát davem k sezení, dost často riskovali, že se „pobryndají“. Nemluvě ani o tom, že tento způsob nekladl důraz ani na bazální kulturu stolování.

Na Polívkování se představilo více než 40 vystavovatelů-kuchtíků. Za přístup hodný ocenění považuji i příležitost, kterou organizátoři dali nejen profesionálním kuchařům a fungujícím podnikům (bistrům, restauracím, kavárnám, barům a polévkárnám), ale i zapáleným kuchařům amatérům z řad foodblogerů.

Naprostými favority naší ochutnávky byla karotková polévka Filipa Sajlera a Bílá Anča – staročeské kyselo s pravými houbičkami a zavinutým šnekem (pečivo).

Karotková polévka měla jemnou chuť, zajímavě působilo její zahuštění krémem z – jak jsem odhadovala – crème fraîche a čočky. Teprve z následného přepisu receptu jsem se dozvěděla, že se jednalo o odrůdu čočky puy, inu, člověk se neustále učí. Sílu polévce dodaly tenoulinké plátky jemného kuřecího masa a pomyslnou třešinkou na dortu byl voňavý koriandrový olej.

Bílá Anča byla, alespoň odhaduji, neboť recept jsem nenašla, variací na staročeské kyselo. Chuť zelí, brambor a malých houbiček se skvěle doplňovala s kysanou smetanou. Šálek polévky byl korunovaný šnekem z kynutého těsta, který i sám o sobě byl velice lahodný, ale polévce dodal luxusní nádech.

Pochválit bych chtěla také kuřecí polévku s estragonem, příjemně pikatní, překvapivě vydatná a hustá, plná zeleniny nebo třeba jemný houbový krém, který byl dokladem toho, že i jednoduché a zdánlivě obyčejné věci mohou fungovat a v kuchyni to platí dvojnásob!

Ačkoliv nejsem rozhodně příznivcem raw-food, poučena před časem překvapivě chutnými nepečenými sušenkami, ačkoliv pro mě ne tak dobrými jako skutečně pečené domácí sušenky, jsem dala šanci i raw avokádovému krému.  V tomto případě mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem to vyzkoušela, ale děkuji, už raději ne. Byla to ostatně jediná polévka, kterou jsem nedokázala dojíst. Problém nebyl ani tak s tím, že polévka je studená, což jaksi vyplývá z definice raw-food, ale avokádový krém nejen, že neměl šmrnc a postrádal nějaké to „cosi“, co člověk od dobrého jídla očekává, byl prostě bez jakékoliv chuti a vůně. Takže i když si příležitostně ráda pochutnám na gazpachu, jež se podává studené, i když jsem v rámci testování polské kuchyně ochutnala a dokázala ocenit studenou okurkovou či studenou jahodovou polévku, k tomuhle už se příště dobrovolně nevrátím. Možná, bohužel pro mě, byl tohle další bod v neprospěch celé filosofie raw-food.

Jsem si vědoma toho, že „vypíchnutím“ těchto několika momentů se dopouštím trestuhodného zjednodušení, že jsem bezpochyby musela opomenout řadu dalších báječných polévek, některé proto, že nebylo v lidských silách sníst víc, některé proto, že šly tak na dračku, že už se na nás zkrátka nedostalo, jako například marocká polévka nebo „tak trochu jiná čočková polévka“ od kamarádky, foodblogerky Julie. A na rovinu, některé polévky zase nezanechaly silnější, ať pozitivní či negativní, dojem.

Většina polévkářů, tedy těch, kteří vařili nebo servírovali, byla velice milá, příjemná a potvrzovala starou známou pravdu, že sebelepší jídlo může otrávený číšník doslova zabít a naopak při vlídné obsluze občas přimhouříte oko nad nějakým drobným nedostatkem. Také se mi potvrdil dojem, že nejslabším článkem podobných akcí bývají ti "vystavovatelé", kteří nabízejí doplňkové služby. Co tím mám na mysli? Když Vám někdo nabízí polévku, kterou sám uvařil, kdo dělá promo své restauraci, kuchyni, kdo nese svoje jméno na trh, obvykle cítí, že právě v tuto chvíli je tu pro své zákazníky, hosty, strávníky. Tenhle můj dlouhodobý pocit mi potvrdili "kluci", kteří prodávali "home-made limonády". Na první pohled jejich stánek lákal pozornost, byl zařízený se vkusem v retro stylu, samotný produkt, tedy domácí limonády (ačkoliv podle etikety nebyly ve skutečnosti zase až tak domácí) chutnaly skvěle, rozhodně naše jablečná a rebarborová ano, byli vtipní, jiskřiví a zábavní, bohužel svůj šarm nesměřovali ke svým zákazníkům (a teď nemluvím jen o nás:-)), ale obklopeni fan klubem přátel vytvářeli dojem soukromého happeningu. Kdyby dokázali vybalancovat alespoň průměrně vlídné a pozorné chování k zákazníkům, bylo by to fajn, takhle za mě palec dolů!

Organizátoři sice nemohli poručit větru a dešti, ale počasí jim naštěstí přálo a den byl jako malovaný. Co ovšem organizátoři ovlivnit mohli a co rozhodně nepodcenili byl katalog akce nazvaný ČaSOUPis, kde je možné najít nejen adresy vystavovatelů, ale i recepty na většinu polévek.

Pokud jsem podráždila Vaše chuťové pohárky, pokud máte rádi polévky a rádi jíte, dovolím si připojit svoji čistě neoficiální pozvánku na podobnou akci, která se už po několikáté bude konat v Plzni na náměstí Republiky v průběhu prvního zářijového víkendu. Festival polévek je již tradičně součástí festivalu Živá ulice. Jde o akci co do počtu prezentovaných polévek skromnější než pražské Polívkování, ale akce má v tom nejlepším slova smyslu provinční charakter. Na festival polévek se na rozdíl od Polívkování  neplatí vstupné, i když to bylo v případě pražské akce skutečně spíše symbolické, a historický střed města vytváří pro celé kulinárnímu setkání krásnou kulisu. A konečně kulinární zážitky budou více než srovnatelné.

Přeju Vám báječný jarní den a třeba na viděnou v září!

Nekupujte zajíce v pytli, to raději Zajíce v krabici

Logo převzato z http://www.zajicivkrabici.cz/

Přátelé, rodina a Ježíšek dobře vědí, že jedlý dárek, kuchařská kniha nebo kuchyňská vychytávka mi udělá zaručeně radost. Tohle vědomí jsem nejspíš intenzivně posílila i svým blogem, takže letošním Vánocům tato kategorie dárků dominovala. Nutno říct, že i když Dita Pecháčková udělala Ježíškovi odloženým vydáním své druhé kuchařky trošičku čáru přes rozpočet, všichni moji blízcí byli opravdu vynalézaví. A já mám v plánu se s Vámi na stránkách Katčiny báječné kuchyně podělit o „recenze“ (píšu do uvozovek, aby to neznělo příliš velkohubě ;-)) na všechna kuchyňská „udělátka“, formy a pomůcky na pečení a také všemožné dobroty a recepty z nich. 

O tom, proč je dobré nekupovat zajíce v pytli, je zbytečné psát. Naopak, proč vyzkoušet Zajíce v krabici, se s Vámi podělím moc ráda. Zajíc v krabici je projekt, který si vytyčil za cíl přinášet všem milovníkům jídla a vaření kulinářské novinky, potraviny a suroviny, které jsou na našem trhu nové či méně známé, zajímavé, exotické, které obvykle nenajdete na pultech českých supermarketů.

Zajíc v krabici - prosinec 2014

Autoři projektu o nich mluví jako o „zajících s rodokmenem“, čemuž rozumějte tak, že jejich výrobci či dodavatelé si za nimi tzv. stojí a garantují jejich kvalitu. Dle jejich prohlášení se jedná o potraviny  z přírodních surovin, bez zbytečných konzervantů a barviv.

Zajíc v krabici - prosinec 2014

Zajíc v krabici je pochopitelně parafrází zajíce v pytli, s nímž má opravdu společné to, že obsah Zajíce na daný měsíc je pro Vás vždy překvapením. 

Cena Zajíce na jeden měsíc je 350,- Kč a obsah dle autorů projektu této ceně odpovídá. V tomto bodě mohu posloužit pouze svojí a Zuzčinou zkušeností, ale mohu s tím, myslím, souhlasit. Obsah Zajíce se samozřejmě každý měsíc mění. V případě, že by Vás ale některý z produktů zaujal, nemusíte se bát a nemusíte si ho šetřit, lze si ho i samostatně doobjednat buď v e-shopu tohoto projektu nebo přímo u dodavatele či výrobce. 

Předností Zajíce v krabici je podle mého sooudu také fakt, že pokud nepatříte mezi rozené experimentátory, pro které je vaření jedním velkým dobrodružstvím, ale spíše mezi ty, kteří bez přesného receptu nedají ani ránu, či se necítíte být zkušeným kuchtíkem či kuchtičkou, nemusíte se obávat, že si s jednotlivými potravinami neporadíte. V každém Zajíci najdete kartičky s recepty a radami, jak s nimi naložit.

Objednání lednového Zajíce jsem už, bohužel, prošvihla, naštěstí ale mám před sebou několik objevných gurmánských dobrodružství s dobrotami z toho prosincového a jsem celá napjatá, co najdu v krabici únorové. 

Mimochodem i sama krabice je moc pěkná, dekorativní a vkusná! Vzhledem k tomu, že si neustále od někud nosím lístečky a „lepíky“ s domácími recepty, porůznu vystříhávám super tipy z časopisů, mám už  pro svoji první zaječí krabici skvělé využití. A ty další najdou určitě své uplatnění ve spíži…

Zajíc v krabici byl báječným vánočním dárkem a milým překvapením. Za Ježíškem v tomto případě stála moje dcera Zuzanka a já si tak znovu připomněla, že pokud máme hlavu otevřenou, mohou být děti, ať už v jakémkoliv věku, naší obrovskou inspirací. Takže... Děkuju Ti, Ježíšku!

Pokud Vás Zajíc v krabici zaujal a rozhodnete se ho vyzkoušet, budu ráda, když se se svými postřehy a zkušenosti se mnou podělíte!