Můj bývalý muž měl oblíbenou dětskou knížku o lesních skřítcích s názvem Bráška Lajdáček. Hlavní příběh knížky se podobal veršovánce o Mravencích a o cvrčkovi, kterou pro změnu miloval můj tatínek a tím pádem i já, můj brácha, Zuzanka a díky tátovu opakovanému veršování i řada dětí v našem okolí.
Poselství bylo jasné, tedy že "bez práce nejsou koláče!" Většina "brášků" zkrátka od jara do podzimu hromadila zásobičky, aby v zimě nestrádali hlady... Nechápala jsem to! Popouzelo mě ono hromadění, všechny ty zásobičky a všechno to syslení. Nelíbila se mi představa, že namísto abych si "užívala" (ať už čehokoliv), měla bych stát u plotny a zavařovat! Brrr! Navíc: "Vždyť si to přece můžu koupit a kolik tak asi ušetřím?!?" koulela jsem očima.
Zavařování mi ale asi především evokovalo socialistické časy, kdy nic nebylo k sehnání a zavařovali přece "všichni". Ne, MY jsme doma nikdy nezavařovali!
Nicméně časy se mění... Jasně že si můžu marmelády a džemy všech možných chutí a vůní koupit, výběr je dneska na rozdíl od "těch dob" vážně obrovský, co do kvality, ceny, typu ovoce... Jenže je to jako se vším, není-li to nutnost, povinnost, zvyk... Takže zavařuji... Určitě tak činím pouze v takovém rozsahu, pokud mě to těší a baví.
A něco Vám povím, včera jsem se podívala na polici v spíži, na utěšeně vyrovnané skleničky s látkovými "čepičkami", se štítky a se stužkami a vzdorně jsme si potřásla hlavou: "Ne, já tedy fakt nejsem žádný bráška Lajdáček!" ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat